Konec Dohody o textilu a oděvech, úprk firem za levnou pracovní silou
Na konci roku 2004 přestala platit Dohoda o textilu a oděvech, která měla chránit pracovní trh v Evropě a USA. Toto ujednání stanovovalo kvóty na dovoz výrobků z vlny, bavlny a umělých vláken na tyto trhy. Pak už firmám nic nebránilo v tom, přesouvat výrobu oblečení do zemí, kde jim lidé oblečení šijí téměř zadarmo.
Mezi země s levnou pracovní silou, ze kterých Česká republika dováží nejvíce oblečení a textilu, patří Čína, Bangladéš, Turecko a Indie(1). V těchto zemích je vysoká nezaměstnanost, a tak není problém najít pracovníky, kteří pracují za minimální mzdy. Vlády těchto zemí vidí oděvní průmysl jako příležitost pro tvorbu pracovních míst a finanční příjem pro vlastní ekonomiku. Snaží se vytvořit výhodné obchodní prostředí tak, aby výroba v továrnách byla pro zahraniční zákazníky co nejvýhodnější. V některých zemích se díky tomu oděvnímu průmyslu daří. Celých 81% bangladéšského exportu tvoří oblečení, které zároveň představuje 20% HDP země(2).
Džíny za 3 koruny
Politici ale stanovují nízké minimální mzdy, které jsou mnohem nižší, než je existenční minimum. V Bangladéši je minimální mzda v přepočtu 2 000 Kč(3), ale existenční minimum, které by pokrylo náklady na základní potřeby pro důstojný život, je podle výpočtu organizace Asia Floor Wage Alliance 9 546 Kč(3). Politici nechtějí minimální mzdy zvýšit, protože se obávají toho, že zákazníci by si nechali vyrábět zboží v jiné zemi, kde jsou nižší mzdy. Oděvní firmy jsou velmi mocné a z celé situace mají největší zisky. Z jednoho kusu oblečení si 60% ponechá prodejce na svůj zisk a náklady, 21,5% stojí materiál, 7-14% jsou náklady na dopravu a cla, 3- 5% náklady a zisk továrny, 1-5% náklady a zisk zprostředkovatelů a jen 1% je odměnou pro zaměstnance, kteří oblečení šijí(3). Cena práce za ušití jednoho kusu džínů v bangladéšské továrně stojí 1-3 Kč a pro továrnu je to příjem asi 6 Kč(4). Lidé, kteří se přidají k odborům, aby mohli vyjednat vyšší mzdy, jsou často vyhozeni, zastrašováni nebo uvězněni(3). Navíc na jednu pozici v továrně na oblečení čeká mnoho dalších uchazečů, protože pro tyto lidi často neexistuje v dané lokalitě jiná možnost obživy.
Bezpečnost na prvním místě...jiný kraj, jiný mrav
Navíc jsou tito zaměstnanci ochotni dělat těžkou práci dělat i přes hrozící zdravotní rizika. Často pracují s ostrými nástroji a chemikáliemi, což vede k četným pracovním úrazům, chronickým onemocněním a předčasným úmrtím. Příkladem nebezpečného pracovního prostředí je oděvní továrna Rana Plaza, ve které byli zaměstnanci nuceni pracovat, i přestože se v budově objevily trhliny. Dva dny na to se budova zřítila a v troskách zemřelo 1 135 bangladéšských pracovníků(5). Při vyšetřování se ukázalo, že tři patra budovy byly postaveny nelegálně bez stavebního povolení.
Časté jsou také v těchto továrnách požáry, které kvůli absenci nouzových východů způsobují smrt mnoha pracovníků. Rozsáhlé požáry se udály např. v pákistánské továrně Ali Enterprises v Karáčí, kde zemřelo 289 lidí, a v bangladéšské továrně Tazreen, ve které nepřežilo požár přes 100 lidí(5).
Jedno tričko = jeden zahradní bazén vody
Málokoho při pohledu na svou skříň s oblečením napadne, že textilní průmysl je druhým největším zdrojem znečištění na planetě hned po průmyslu ropném. Začíná to u ohromné spotřeby vody a používání chemikálií při pěstování bavlny. Spotřeba vody na vypěstování bavlny na jedno tričko je přibližně 2700 litrů vody(6). Následuje barvení oblečení, při kterém taktéž dochází k enormní spotřebě vody, a navíc jsou pak barviva obsahující nebezpečné látky vypouštěny do řek a moří. Převážení komponentů a materiálů do továren a hotových výrobků k odběratelům je také velkou zátěží pro planetu. Jediná nákladní loď vyprodukuje za rok tolik škodlivin jako asi 50 milionů aut(4).
Podpořte s námi změnu - ptejte se
Pokud se má situace zlepšit, je potřeba, aby zákazníci vyvíjeli nátlak na prodejce, aby se ujistili, že jejich dodavatelé pracují v bezpečných pracovních podmínkách a mají za svou práci řádně zaplaceno. Při nákupu se můžeme ptát na původ oblečení a tím vytvářet nátlak na oděvní firmy, aby se zajímaly o svůj dodavatelský řetězec. Zároveň se můžeme pokusit odolat záplavě levného zboží a každý z nás si může rozmyslet, jestli nové tričko opravdu potřebuje. Lze také ulehčit planetě nákupem v second handech nebo koupí oblečení z udržitelných materiálů, nejlépe vyrobeného lokálně.
1. WITS. World Integrated Trade Solution. [Online] 2018. https://wits.worldbank.org/CountryProfile/en/Country/CZE/Year/2018/TradeFlow/Import/Partner/all/Product/50-63_TextCloth.
2. Stitchdiary. Medium. What Makes Bangladesh — A Hub Of Garment Manufacturing? [Online] https://medium.com/@stitchdiary/what-makes-bangladesh-a-hub-of-garment-manufacturing-ce83aa37edfc.
3. Clean Clothes. Fashion's Problems. [Online] 2021. https://cleanclothes.org/fashions-problems.
4. Nešporová, Markéta. Na zemi. [Online] https://www.nazemi.cz/sites/default/files/zivot_s_oblecenim.pdf. ISBN 978-80-88150-09-1
5. BBC. News. [Online] 2021. https://www.bbc.com/news/world-asia-19566851.
6. World Wildlife Fund. WWF®. [Online] 2013. https://www.worldwildlife.org/stories/the-impact-of-a-cotton-t-shirt#:~:text=Amazingly%2C%20it%20can%20take%202%2C700,of%20our%20total%20water%20footprint..
