Zaměstnávat hlavu a ruce něčím, co nemá pravidla nebo přesný návod, bylo a je pro mě inspirací.
Do Prahy jsem přišla asi před osmi lety. Nabízí spoustu možností, mnoho nového, ale věřím, že bych byla spokojená i jinde. To “velkoměsto” vidím teď trochu jinak, než když jsem sem přišla jako neotrkané mládě. Ale rozhodně nelituji. Moje životní cesta tu píše neuvěřitelný příběh a já jsem ráda, že mohu být jeho hlavní hrdinkou.
Máš nějaké fóbie, zvyklosti, úchylky?
Mám uchýlku stěhovat věci v bytě. Vytváří to ve mně pocit, že nestojím pořád na jednom místě a jsem kreativní. Kočky mají upřímnou radost, přítel už to vzdal. (smích)
Jak si se dostala k práci ve CVRKu?
Snad úplně poprvé jsem si CVRKu všimla ve Vodičkově ulici. Zaujala mě výloha plná designovek. Obchod mi přišel super. Také jsem si říkala, že kdybych někdy sháněla práci, líbilo by se mi tu prodávat, ale myslela jsem si, že by mě určitě nevzali. Teď to bude znít jako klišé, ale jednoho dne, když jsem práci hledala, to vyšlo...
Co Tě na práci ve CVRKu baví?
Šroubky a kladívka mě sice nepřestaly bavit, ale zajímám se i o módu a šperky, takže mě určitě lákalo obklopit se tím vším designem, poznat něco nového a hlavně vidět osobně ty zlaté ručičky, které ty jedinečné kousky mají na svědomí. Setkala jsem se s mnoha inspirativními lidmi. S některými z nich jsme dodnes dobří přátelé.
Jak vznikl nápad založit značku SAINT LUCY?
K rozjezdu značky SAINT LUCY mě vlastně nakopl CVRK. Když tě design baví, denně si jím obklopena a ráda tvoříš, k myšlence vlastní značky není daleko. A pokud máš vše nachystané skoro pod nosem, k vlastní značce zbývá už jen pár kroků. Ale ty krůčky nejsou malé...
Co je pro začínajícího autora nejtěžší?
Nebát se neznámého a být trpělivý.
Šikovných tvůrců je (naštěstí) velká spousta. Když jsem začínala, věřila jsem, že tvořím něco jedinečného, co bude fungovat, co mě bude bavit, co je jen má cesta. Určitě nebylo příjemné zjistit, že je tu někdo další, kdo tvoří podobné produkty jako já. A podobných “zklamání" může být spousta. Je na nás, jestli to vzdáme nebo nás nakopnou do něčeho nového.
Ale všechny začínající nadšence můžu uklidnit - když člověk rád tvoří a nenechá se odradit, cesta se mu ukáže sama...
Co je nejtěžší pro autora, který už nějakou dobu tvoří a prodává?
Nepřekombinovat to. Nepřeplácat to. To je alespoň moje zkušenost. V hlavě mám spoustu nápadů, všechno chci vyzkoušet a zrealizovat...hned. Má tvorba je pel mel všeho, co se mi líbí, o čem si myslím, že bude lidem slušet a bude se prodávat. Ale chce to se trošku krotit, přemýšlet a plánovat, jinak Vás to semele. Vlastně je teď moje výhoda, že mi dvojčátka obrátila život vzhůru nohama. Jsem omezená časem a musím hodně přemýšlet nad tím, do čeho se vrhnu.
Proč tvoříš?
Myslím si, že vnitřní tvořivost nebo zájem o umění se dědí. Máš to prostě v genech. Takže vše jde přirozeně, pořád chceš objevovat nepoznané a neustále zkoušíš nové techniky. A protože tě to baví, děláš to dál, zkoušíš, objevuješ, tvoříš, baví tě to, zkoušíš, objevuješ...prostě kruh, koloběh...
Já jsem si (mezi vším) zkusila třeba modistiku. Výroba klobouků je krásné, rukodělné a nadčasové řemeslo. Nedávno jsem v televizi viděla soutěž, kde měli designéři za úkol v přímém přenosu vyfoukat sklo podle zadaného tématu. Bylo úžasné pozorovat, co vzniká. Hned jsem měla chuť si to jít zkusit taky. Tohle mě prostě baví a mám z toho radost.
Kam chceš svou značku směrovat?
Budete se divit, ale nikam. Stačí mi, když nestojím na místě a sem tam moje práce udělá někomu radost. Každopádně ale fandím ostatním a pokud se jim podaří jejich designový vlak rozjet, přeji jim, aby v případě hrozícího nárazu stihli včas přehodit výhybku. Teď je pro mě tvorba hlavně relaxem a radostí, se SAINT LUCY nemám plány, uvidíme, kam nás cesta povede...
Máš nějaké životní motto?
Motto jako takové nemám, ale věřím v to, že se vždycky někdo dívá...
Jak to, že Tvůj partner není Čech? Jaká „úskalí“ a naopak jaké „radosti“ a nevšednosti přináší dvojjazyčné partnerství?
Nevím, proč můj partner není Čech...asi proto, že jsem vždy potřebovala mít něco spešl. Soužití s cizincem má své plusy a mínusy, jako každý vztah. Někdy je velmi těžké říct v cizím jazyce, co si opravdu myslíš a cítíš. Naučí tě to přestat řešit maličkosti, a to je někdy pro vztah velká úleva.
Jak zvládáš jako prvomatka dvojčátka?
Uhodila si na hlavičku. Dvojčátka. Totální převrat v mém životě. Něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Jsem nesmírně unavená, co si budeme povídat. Ale pokaždé, když holčičky vidím, se dojímám láskou, když spinkají, tak dvojnásobně. ( smích ) Snažím se nestěžovat si. Samozřejmě bez podpory přítele, bych to nezvládla, má můj neskonalý obdiv.
Jaké vlastně bylo těhotenství v COVID době a mateřství zatím skoro kompletně v lock-downu?
Těhotenství v období pandemie a všechno okolo jsem nijak zvlášť nevnímala. Snažila jsem se soustředit sama na sebe a být co nejvíce v pohodě. Bohužel nepatřím k těm šťastným, které si těhotenství užívají. Ke konci jsem byla, dá se říct, už i na dně. Každý pohyb bylo utrpení, zbývalo jen vydržet. Jsem ráda, že mám život 3 v 1 za sebou a jsme všichni šťastní a zdraví.
5 věcí bez kterých se teď neobejdeš?
Jednoznačně rodina, vana (konečně po 8 měsících si můžu dát vanu!), čokoláda, procházky, hudba.
Kde bys chtěla za 5 let být?
Na dnešní dobu těžká otázka. Čeká mě dlouhá cesta, ale kam mě zavede, nemám tušení. Doufám, že ke spokojenosti pro moji rodinu a mé blízké, ať už to bude kdekoliv.
